Vzhůru nohama aneb workshop Stoje na rukou

"Čas hojí, hladí a zahlazuje skoro každé minus života, a díky perspektivě vzdálenosti činí vše minulé krásnějším."

Ano, květen se zdá být ve znamení zahlazování bolestí a ztrát a získávání nových perspektiv.

Můj vlastní zážitek z perspektivy hlavou dolů byl poněkud jiný než sledovat Mirka Teleckého, jak ve stoji na rukou vysvětluje, jak na to, jakoby to byla ta úplně nejpřirozenější věc na světě! A nejspíš ta lehkost bytí je to, co si z tohoto workshopu primárně odnést. Ano, je třeba tvrdě a intenzivně a hlavně soustavně pracovat na tom, jak vše v těle správně zapojit, aby člověk zvládl stát pouze na dlaních, ale ze všeho nejdřív je třeba si uvědomit, že je to možné a že to jednou dokážu - dovolit si, že to zvládnu, a věřit si, že to dám.

Naučit se tu lehkost bytí (ne tíhu zodpovědnosti!!), že když budu opravdu chtít a něco pro to budu dělat, dokážu vše. Stále si to připomínám.